Leden 2010


Nightwish-Nemo

31. ledna 2010 v 15:05 Klipy









Inna-Hot

31. ledna 2010 v 14:33 Klipy


Otrok a mág

31. ledna 2010 v 13:59 Povídky,Články..
Pod pražícím sluncem se kryly dvě osoby. Měly štěstí, že narazily na jeden z mála Obrazekhájků, který vede do Gallaly. Starší muž krytý šedým pláštěm byl očividně vystrašený. Pod svým pláštěm se krčil sílou starostí a strachu.
Muž vedle něj ukazoval své tělo a jediným kouskem šatu mu byla šedá potrhaná tunika. Na zápěstích ho zdobily dlouhé jizvy. Některé ještě byly kryty drobnými strupy. Očividně to byly ruce otroka.
Zatímco jeho společník se neustále rozhlížel kolem sebe, otrok v jeho společnosti se nechával pohlcovat paprsky egyptského slunce. Užíval si svobodu a vzduchu, který uzdravoval jeho duši. Vydržel by tam stát celé hodiny, kdyby jej jeho druh nevyrušil.
"Při Sethově smrdutém dechu! Nestůj tam jako maják! Ještě si nás všimnou a ty půjdeš zpátky do dolů a já na královský dvůr na hranici!" syčel vyčítavě.
Otrok mu věnoval jeden dlouhý pohled, ale nakonec poslechl a usedl do stínu kokosové palmy, která poskytovala alespoň malý kousek blahodárného stínu.

Po pár hodinách, kdy už slunce padalo za obzor, se vydali na cestu. Neměli téměř žádná zavazadla, jen kožené měchy s vodou a brašnu s jídlem. Před nimi se rozprostírala jen poušť, ale průvodce věděl kam jít. Otrok jej mlčky následoval.

Trvalo několik hodin, než se dostali k další oáze.
"Při sladké Isis, konečně jsme tady," oddechl si starší muž a kapesníkem si utíral zpocené čelo.
"Nemůžeme se zdržet dlouho," promluvil otrok po několika hodinách cesty konečně. Na to, že byl již od mala otrokem, mluvil rozhodně a sebevědomě. Muž se na něj obrátil s otazníkem v očích.
"Proč?"
"Sledují nás, půl tuctu koní z faraonovy gardy," řekl sebejistě. Jeho průvodci se to nezdálo:
"Jak to můžeš vědět?" promluvil s tónem a výrazem typického dvořana.
"To bys měl vědět ty sám, když mě vedeš do Gallaly jako učně," odpověděl tajemně. Muž se odmlčel, ale po chvíli spokojeně zamručel. "Dobrá tedy, zanedlouho vyrážíme."

Zrovna, když se zvedali k odchodu se mladý otrok zahleděl směrem zpět, ke Karnaku. Zkoumavě pozoroval obzor a přemítal, zda je to jen úkaz oblohy nebo se zvedá prach. Jestli se zvedá prach, tak jsou ztraceni!
"Musíme si pospíšit," pronesl směrem ke svému průvodci. Popoháněl ho k rychlejší chůzi, ale oba nebyli na takové túry zvyklí. Kdyby si chvíli neodpočinuli, hrozilo by jim, že skonají uřícením a stanou se tak vděčným cílem obživy pouštních živočichů.
"Gallala nebude daleko!" oznámil otrokovi. Otrok přikývl, čekal to. Cítil blízko mágovu přítomnost. Jenže prach za obzorem se neustále zvětšoval. Jsou už jen pár mil za nimi.

V čele malé švadrony koní jel mladý vojevůdce, který byl faraónem právě povýšen do hodnosti Hlídače otroků. Nejdivnější otrok ze všech egyptských a snad i celosvětových otroků a zrovna ten uteče. A proč vůbec utekl kruci? Ptal se sám sebe v duchu. Jen pár dní v nové funkci a hned poprask. Jestli ho nechytí, tak bude faraonovi pro smích a pak pro vylití vzteku.
Při této myšlence koně kopl do slabin a zvýšil si tak náskok před ostatními vojáky z jeho švadrony. Nešlo mu ani tak o toho otroka, jako o jeho pověst. A tento vojevůdce byl typická kariérista, takže byl schopný udělat vše!

Otrok a jeho průvodce rychle přidali do kroku, ale i tak se prach za obzorem neustále přibližoval. Z průvodce tekl pot v proudech a měl nezdravě červenou barvu. Pomalu se připravoval na smrt, zatímco otrok, který byl jeho společníkem na této cestě, utíkal se zavřenýma očima s hlavou mírně nakloněnou k nebi.
Dlouho to nevydrželi, museli si dát přestávku. Zrovna, když si ale sedali, vyjeli za vzdálenou dunou jezdci na koních. Ten, jež je vedl velice spěchal, měl několika metrový náskok. Oběma mužům se v očích zračil děs. Před očima jim běžel jejich život a následky tohoto útěku.
Rezignovaně čekali, jako na smrt, což jistě smrt byla, na vojáky, kteří k nim zuřivě přibíhali a řvali na ně nejrůznější nadávky a věci, které byly jasné.

Zrovna když vojevůdce s úlisným úsměvem seskočil z koně, zem se zatřásla. Zvedl se písek, který všechny srazil zemi.
Když se konečně vyjasnilo a vše bylo v pořádku, vykvikl jeden z vojáků a překvapeně zíral několik metrů před něj. Stál tam stařík, který vypadal, že na něj smrt vztáhla už jeden ze svých ohavných pařátů.
Dlouhá bílá brada sahala až téměř po bílou tuniku, která kryla to, co tam mělo být a nebylo. I když vypadal staře, pohyboval se s čilostí mladíka pod bílými vlasy a vousy se skrývaly bývalé mladické a krásné rysy. Díval se na scénu před sebou.

"Co se děje, kdo mě volal?" zeptal se s moudrostí v hlase. Otrok, který měl ruce už téměř svázané provazy, se maličko přikrčil, když řekl: "Já, mágu!"
Taita se na něj mlčky podíval. Nedal najevo žádný svůj pocit, jen v očích se mu blýsklo.
"Ty jsi Daren?!" zeptal se, i když věděl už předem odpověď. Otrok kývl.
Taita se pousmál: "Na tebe už nějaký čas čekám."
Mávnutím své hole uvolnil provazy a otrok se postavil za Taitu. Nikdo se neopovažoval nic namítat. Taitovo rozhodnutí platilo stejně jako faraonovo a navíc mu faraon byl více, než nakloněn. Snad mu to vysvětlí, problesklo vojevůdci hlavou a kývl na Taitu.
Dal povel svým vojákům a vydali se tak na cestu do Karnaku. Taita, otrok Daren i jeho průvodce se dali opačným směrem, ke Gallale, kde začne výcvik dalšího učence…

Démon Ethanol

31. ledna 2010 v 13:58 Povídky,Články..
Motal jsem se z jedné ulice na druhou a v duchu si vztekle myslel, proč ty ulice vlastně dělají, tak malé a že se tu nemohou nesrazit dvě auta jedoucí v protisměru, ale přitom se tu mohly minout i auta tři. Bez ohledu, jestli jsem v tuto tichou noc na této ulici sám a nebo ne, jsem si
hluboce odříhl a při té slastné úlevě na okamžik zavřel oči, což jsem neměl dělat, protože se mi prudce zamotala hlava a jedinou mojí záchranou byl sloup od elektrického vedení. Když už se mi ten sloup dostal do cesty, tak proč si neodpočinout.
Ani nevím, na co jsem v tu chvíli myslel, znáte to, přemýšlíte, přemýšlíte a najednou se vám v hlavě objeví obrázek úplně něco jiného.
"Moje bunda!" vykřikl jsem vztekle a prudce se otočil tím směrem, kterým jsem tak pracně přišel. Opět další zamotání, ale tentokrát jen krátký odpočinek. Vědomí toho, že tam zůstala moje bunda s napěchovanou peněženkou v kapse mezi opilými kamarády, kteří by stejně nezasáhli, kdy by se někdo pokusil o krádež, mi lehce odtemnila mozek. Odbourala z logického myšlení minimálně dva panáky finské vodky, kterou jsem celý večer tak labužnicky popíjel.


Když jsem dorazil do baru, který jsem před půlhodinou opouštěl, znovu mě ovanul hustý dým z cigaret, lehce říznutý trávou. Soustředil jsem se na to, abych nespadl a nevypadal moc opile, takže jsem nevnímal nic jiného, než lampu nad kulečníkem, která představovala můj záchytný bod. Všechno ostatní se měnilo v šmouhu, který mi způsobovala bolehlav a spolu se zakouřeným prostředím lehké pohnutí v žaludku.
"Derry! Kámo, no, nekecej! Ty ses tu ještě objevil, ale pojď si sednout, ještě zakotlujeme," přitočil se ke mně kamarád Filip, který ať se pokoušel o úsměv nebo zamračení, oči mu zůstávaly pořád stejné. I přes jisté obtíže mého opilého mozku mi přece jenom došlo, proč jsem asi cítil trávu, když jsem vcházel.


Než jsem stihl otevřít ústa a vykoktat ze sebe, že ne, že odcházím domů, tak už jsem seděl v kolektivu mých kamarádů, před sebou panáka další vodky a na svých ramenech měl položeny dvoje ruce od sousedů po mé levici a pravici.
"Ach jo File! Ty jsi vůl, už jsem odcházel domů, ale ne, jeho veličenstvo, mimochodem ožralé pod DaVinciho, mě prostě musí uvěznit," zamumlal jsem pobaveně, což způsobilo ohlušující smích u stolu.


Po další hodině, kdy jsem opravdu už nevnímal nic a neměl jsem jedinou naději, že bych si tento večer další den pamatoval celý, jsem vypil další tři panáky, což způsobilo osvěžení mé vyschlé pusy a já si mohl opět vychutnávat další cigaretu, se otevřely dveře. Zvedl jsem k nim oči, abych projevil aspoň nějakou známku aktivity, protože už jsem sotva dal dohromady pár kloudných slov. Úlekem se mi rozšířily zorničky. Nenápadně jsem na gauč pod sebou tipl svoji milostivou cigaretu a vyděšeně zíral na příchozí osoby.


Nebyl to nikdo jiný, než policisté provádějící svůj zásah. Neměl jsem ani čas rozhlédnout se po okolí, kam bych mohl utéci a už si mě odchytl jeden z nich. Zkousl jsem zuby a soustředil se, abych se mu nevyvrátil k nohám nebo ho dokonce neohodil obsahem mého žaludku. Na čele mi vyrazil studený pot.
"Ukažte mi prosím vaši občanku," vybídl mě vysoký policista. Kurva, zaklel jsem v duchu.
"Já jsem si ji nechal doma," promluvil jsem pomalu, aby to neznělo opile.
"V kterém roce jste se narodil?" pokračoval policista.
Po chvíli přemýšlení jsem přece jenom pípl: "1990."
Policista se zatvářil významně: "Takže vám ještě není 18, že ne?" Opět další přemýšlení. Nemohl jsem lhát, i když jsem sebevíc chtěl. Stejně by to nepomohlo a ještě by to věc zhoršilo.
Zavrtěl jsem hlavou, což policistu vedlo k tomu, aby vytáhl z brašny přístroj na měření promile. Poprvé za život jsem se začal modlit, ať třeba začnou hořet závěsy nebo někdo omdlí, cokoliv! Bohužel ten pán navrchu byl asi zaneprázdněn a mně nezbývalo nic jiného, než nasadit plastový náhubek do přístroje a ze všech sil fouknout.


Nastala dramatická chvilka, kdy přístroj měřil. Před očima se mi udělaly mžitky, když jsem uviděl konečné číslo i samotného policistu to vyvedlo z míry a užasle si mě měřil. Pak se otočil a zavolal na nějakého svého kolegu:
"Bene, tady si ho převezmi, má 2,87 promile."
Ben si pro mě přišel a začal výslech: "Vaše datum narození? Bydliště?"
Na všechno jsem odpověděl a v duchu viděl hororové scénáře, co mi asi řeknou doma na to, že přijedu zase s policejním majáčkem. Určitě dostanu a pořádně, vezmou mi počítač, dají mi zaracha a hlavně nebudu moct nic! Povzdechl jsem si. Najednou jsem byl skoro střízlivý.


Mezitím mi policista pokynul, abych s ním vyšel před bar, kde čekalo sedm policejních aut. Policista mě posadil do jednoho a centrále nahlásil mé údaje, které seděly a dispečer k nim přidal ještě jiné, samozřejmě pravdivé, které jsem nezmiňoval. Fíha, svitlo mi hlavou tehdy.
"Tak mladý pane, bohužel pro vás, vaše hladina alkoholu je až příliš vysoká, jinak bychom vás odvezli domů," promluvil na mě policista jménem Ben.
"Co tím chcete říct?" vytřeštil jsem oči, ale v hlavě mi blikla hrůzná myšlenka.
"Dnešní noc se vyspíte na záchytce," promluvil ledovým hlasem. Nevím, jestli to bylo tím, nebo myšlenkou na smrt od mého otce a nebo prostě jenom velkou konzumací alkoholu, můj žaludek tolik napětí nevydržel a než jsem stihl otevřít dveře, všechno letělo na přední sedadlo. A pak jsem se prostě sklátil na zadní sedačku a probudil se až na záchytce.

To místo mi nahánělo hrůzu. Takové ponuré, děsivé už jenom tím, že nejste na svobodě. Točila se mi hlava a při myšlence na nějaké jídlo se mi okamžitě zvedal žaludek. Malým zaprášeným okýnkem pronikal do místnosti slabý paprsek světla a já jsem usoudil, že už je druhý den pozdě ráno. Byl jsem v šoku. Nechápal jsem, co se stalo, jenom matné záblesky mi řekly, co se událo.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že tam nikde nebyla moje bunda.
"Kurva!" zaklel jsem bez rozmýšlení. "Takže jsem tam šel stejně zbytečně, stejně tu bundu už někdo vzal, takže mě úplně zbytečně vzali!" Mumlal jsem si pro sebe.
Můj vztek přerušilo hlasité zavrzání. Před mým zrakem se objevil otec, jehož výraz v obličeji jsem nepoznával. Tvářil se nenávistně, styděl se za mě. Matka očividně plakala, ale v jejích očích jsem neviděl žádný cit ani ždibec lásky, nic, jenom rozhodnost.
Úžasem jsem oněměl. Nikdy jsem tyto výrazy ve tvářích mých rodičů neviděl. Když mě předtím policisté přivezli dvakrát domů, tak byli jenom vzteklí, ale nic víc… Tohle už bylo vážné.


Nikdo nepromluvil ani slovo. Pochopil jsem, že mám jít pryč. Že konečně pojedu domů. Se strachem jsem nasedl do našeho Fiatu a nemohl jsem přehlédnout dva velké kufry, které se krčily vedle mě. Ani trasa k našemu domu nebyla stejná. Jeli jsem směrem k babičce. Ale proč?
Strach a i jistá dávky ostudy mi nedovolovala zeptat se - proč? Po úmorné hodině jízdy beze slov jsme zastavili před starým rozpadlým domečkem mé babičky, kterou jsem celou svojí duší nenáviděl, protože byla ze "staré generace" a navíc nenáviděla i ona mě za mou osobnost. Nikdy mi neřekla vlídné slovo.
Opravdu jsem nechápal, co se děje. Otec vystoupil z auta, vzal kufry a postavil je venku na zem. Pak se otočil ke mně:
"Na co čekáš?" štěkl. Beze slov jsem vystoupil, v očích děs a očekávání.
"Babička ti všechno vysvětlí. A jen bych tě rád upozornil, že ještě jednou takovýhle výstřelek a jdeš natvrdo sedět, hochu!" procedil bez jediného náznaku citu.
"Ale co? Proč? Co se děje tati?" konečně jsem se odvážil promluvit.
"Už mě tak neoslovuj, nechci být tátou takového syna! Ode dneška budeš bydlet tady. Sbohem!"

To bylo to poslední, co mi kdy řekl. Už jsem ho pak nikdy neviděl. Prostě se mě zřekli za to, jaký jsem byl hajzlík - údajně podle mé drahocenné "babičky", která mě nenáviděla ještě víc, než dřív a udělala ze mě téměř trosku.

A dodnes se ptám - to vše jenom kvůli mému častému pití?

Upírovy dcery

31. ledna 2010 v 13:26 | Liter.cz |  Povídky,Články..
"Chováš se jako děcko!" okřikla Tereza svojí mladší sestru. Tereza byla vysoká upírka, blonďaté vlasy nosila sepnuté do drdolu a její přísný hlas a výraz doplňovaly hranaté brýle. Většinou chodila oblečená do dámského elegantního kostýmu. Teď však byla v domácím úboru.

"To není pravda, tobě to jen tak přijde! Nevidíš ve mně nic jinýho!" Její mladší sestra Žaneta se cítila ukřivděně. Byla Tereze velmi podobná, dokonce i zvláštní barvy očních panenek (jednu zelenou a jednu modrou) měla stejnou. Vlasy nosívala ve dvou culíkách na stranách hlavy a narozdíl od sestry chodila oblečena v odvážnějších oděvech, v krátkých sukních, vyzývavých halenkách odkrývajících krajku podprsenky, která podepírala skvostná kulatá ňadra. Nyní ale byla v běžném domácím úboru.
"A jsi děvka! Chudák táta, když tady, ve svém vlastním domě, potkává ty tvoje lidský ubožáky! Jak mu asi tak může bejt!" křičela Tereza.
Žaneta už začínala popotahovat. "Stejně bych se mu nikdy nezavděčila. A tobě taky ne! Máš mě za malou holčičku a vždycky mě jenom ponižuješ! A já moc dobře vím, proč tě má táta raději!"
Tereza se vítězoslavně pousmála a napřímila se. "Protože jsem chytřejší, dospělejší a zodpovědnější. Kdežto ty jsi jenom tupá nána."
"Ne! Proto to není! Šukáš s ním, vím to!" rozkřičela se Žaneta.
"Mlč!" udeřila na ni Tereza, Žaneta dostala facku. Tereza se za brýlemi zamračila. "Nenávidím tě, spratku jeden! Neměla jsem tě nikdy stvořit! Lituju toho!"
Mladší sestra se rozbrečela. "Jak chceš! Abys věděla, dokážu bejt stejně dobrá jako ty! Táta mě bude mít stejně rád jako tebe. Prostě mu dám, a bude!"
"Buď zticha!" zahřměla Tereza, s rukama sevřenýma v pěst.

V kuchyni rodinného domu, zvenku porostlého břečťanem, s tmavými závěsy na oknech a vybaveném starým nábytkem, jako byly rozvrzané skříně a almary, kožená křesla, pohovky a předložka z medvědí kůže před nimi, stála Tereza a z lednice vyndala pečlivě uzavřený balík krve. Otevřela jej a část obsahu nalila do vysoké sklenice, kterou vzala ze skříňky nad kuchyňskou linkou.

Přišel k ní její otec, vysoký upír s pevnou stavbou těla, který nechodil oblečený jinak než v šedivém obleku, pod kterým měl tentokrát košili z tenkého materiálu okrové barvy. Kravatu nenosil. Šedé krátké vlasy mu pokrývaly jen část hlavy, nepravidelné strniště se rozpínalo jen okolo brady. Svýma hnědožlutýma očima naháněl většině lidem strach a dokonce i některým upírům, ale jeho dceři se zdály vždy velmi přitažlivé a vynucující si automaticky respekt.
"Slyšel jsem tu vaší hádku," promluvil hlasem, který uměl být laskavý i hrubý. Nyní smutně pozoroval jednu ze svých dcer, tu starší, tu, jejíž byl otcem, tu, kterou miloval.
"Ano, je mi to líto. Se Žanetou se nedá mluvit. Chová se jako rozmazlený spratek." Tereza se napila krve a s lehkostí jí polkla. Vycenila na otce zuby obarvené od krve a usmála se na něj.
"Takhle ti to hrozně sluší, Terezo."
"Děkuju."
"Možná byste se měly se Žanetou usmířit, tyhle hádky vás jen vyčerpávají a zraňují…a mě taky."
Upírka si povzdechla. "Taky mě unavují. Ale vždyť víš, jaká Žaneta je. Viděl jsi toho kluka, co tu měla včera? Vždyť ona spí s člověkem! A kdyby jen s jedním! To je nechutné a vůči našemu společenství a vůči tobě i neuctivé. Vždyť jí může zprznit každý lidský vošoust!"
Otec si povzdechl. "Nejsem rád, když mluvíš takhle sprostě." Přišel až k ní a objal ji okolo pasu. Prstem jí setřel kapičku krve ze rtu.

"Omlouvám se, ale Žaneta mě opravdu štve…" chtěla ještě něco říct, ale v tu chvíli jí její otec políbil. Chtěla se nechat unášet tím úžasným pocitem, ale ovládla se a odtáhla se od něj. "Žaneta o nás možná něco ví."
"Samozřejmě, že ano," odpověděl klidně upír.
Tereza se podivila. "Ale co když nás spolu uvidí? Bude to s ní k nevydržení. Kde vůbec je? Co když sem přijde a uvidí nás?"
Vysoký upír se usmál. "Neboj, nepřijde. Ještě nikdy se tak nestalo." Dále se už Tereza otci nebránila a poddala se jeho polibkům a dotekům. S vášnivým laskáním a rychlým strháváním šatů se přesunuli až k pohovce v obývacím pokoji, v tu dobu byli již nazí. Tereza se nemohla ubránit vzrušeným vzdychům a hlasitým výkřikům rozkoše. Na to, že by je sestra mohla načapat, už nemyslela.

Nemohla to už vydržet. Bylo jí jasné, že její otec má radši Terezu, když se mu tak podbízí a nechá se prznit vlastním otcem. Žanetě z toho bylo špatně, ale dobře věděla, že aby mohla s Terezou bojovat o jeho přízeň, musela se mu podbízet stejně jako její starší sestra. Jenže na to zatím neměla náladu ani nebyl ten správný čas.

Po souloži Terezy a svého otce se vypařila z domu a celá rozechvělá vztekem a zlobou vyrazila do nočních ulic. Věděla už dlouho, co ti dva spolu dělají. Byla na otce naštvaná, takže zašla za svým chlapcem a hodlala ho zavést domů, aby ho otec viděl. Byla si moc dobře vědoma toho, že otce bude bolet, když jí uvidí s nějakým lidským chlapcem. Proto si před dveřmi domu svého přítele upravila minisukni, uvázala si vlasy do copů a zazvonila. Mladík otevřel dveře a s úsměvem na Žanetu pohlédl.
"Ahojky," pozdravila ho. Vzala jej za ruku a přitáhla k sobě. "Říkala jsem si, že tě navštívím." Políbili se. Zasmála se. "Pojď se mnou domů, dlouho jsi tam nebyl."
Chlapec se na chvíli zamyslel, ale nakonec odpověděl: "Proč ne."

Seděla mu na klíně, on se cítil trochu nesvůj, ale pro Žanetu by udělal cokoliv. Byla přenádherná a i když věděl, že není jediným jejím přítelem, nevadilo mu to. Spíše se necítil dobře v přítomnosti jejího otce. Ten seděl naproti nim v jednom z kožených křesel, se širokou sklenkou patrně hodně hustého tmavého červeného vína.
"A kde je Tereza?" zeptal se mladík.
"Není tu. Patrně má lepší věci na práci, na rozdíl od Žanety je cílevědomá a pracovitá," pronesl jedovatě otec.

Žaneta si povzdechla. "Jenomže řekni mi, co z toho života má? Samá práce nebo se učí ekonomiku a počty. Chlapce si nepřivedla snad nikdy, ale to je pochopitelné…viď, tati?" pozvedla obočí.
"Raději neříkej nic, čeho bys mohla později litovat. Sama víš, že tvá sestra dává přednost důležitějším věcem než užívání si s chlapci. Navíc se špinavými chlapci," zamračil se otec.
Žaneta ucítila, jak sebou její přítel cukl a všimla si, že začíná mít strach. Ale ona věděla, jak přesně svojí poznámku její otec myslel. Špinavý znamená, že s ním má pohlavní styk a přitom ho nikdy nekousla, tudíž nepřeměnila na upíra člověka, se kterým souložila, což bylo považováno mezi upířím společenstvím za nechutnost. Jenomže její otec nevěděl něco, co bylo jejím tajemstvím. Žádnému z chlapců, se kterými kdy měla poměr, nedovolila, aby se jí dostal pod minisukni.

Po otcově poznámce raději přítele vyvedla s omluvným výrazem z domu, nechtěla, aby se stalo něco neočekávaného.
Seděl dál v křesle, sklenici krve dopitou do dna.
"Proč mi tohle děláš, Žanetko?" zeptal se takřka lítostivě.
Upírka si povzdechla. "Já nevím. Chci, abys žárlil…asi. Pořád se věnuješ Tereze a já ať udělám cokoliv, nezamlouvá se ti to, není ti to dost dobré. Tereza je pracovitější, Tereza je lepší…Tereza je povolnější." Žaneta začala natahovat.
"No tak," okřikl jí mírně otec. "Mám vás rád obě a byl bych nejšťastnější, kdybyste se usmířily. Hádáte se pokaždé, když jste spolu. Už to nemůžu poslouchat."
Jenomže v tu chvíli se v místnosti ocitla i Tereza. "Co tu zase brečíš, Žaneto?" obořila se na sestru.
Otec v křesle sledoval svojí dceru a nešťastně kroutil hlavou. Neměl rád, když byl s oběma najednou. Věděl, že s nimi v tu chvíli nemá žádnou cenu hovořit.
"Zase jsi tu měla kluka, že ano? Cítím ten lidský smrad. Proč sem pořád někoho taháš? Vždyť víš, že to tátu bolí!" křičela Tereza.
"Já si sem můžu vodit koho chci, bydlím tady. Jako ty, jenomže ty sem nemáš koho vzít! Nikdo tu tvou nafoukanou povahu nemůže vystát. Cítíš se nadřazená nad všemi okolo. Jsi namyšlená potvora!" Žaneta už zase brečela. "A na nikom ti nezáleží, jen na sobě!"
"Záleží mi na tátovi," oponovala Tereza. "A na tobě taky, nemysli si," pronesla naštvaně. "Beze mě bys tu nebyla, uvědom si to!"
"Musíš mi to pořád připomínat? Mé stvoření je jediná věc, za kterou ti mohu být vděčná!"
"A to se ti zdá málo?" zasmála se ironicky Tereza.
"Nezdá, ale pokud jsi měla v plánu bejt ke mně hnusná, neměla jsi mě vůbec…"
"Tak dost!" zahřměl upír a postavil se před svojí dceru. "Běžte nahoru a ty, Žaneto, přestaň říkat tyhle nesmysly. Tereza tě má ráda, tak jako já. A už mě z vás bolí hlava, chci, aby ty vaše hádky přestaly. Běžte nahoru do pokoje a do příští noci nevycházejte!"

Tu noc přišel otec do pokoje svojí dcery, kterou tak miloval. Ležela v posteli, v průsvitné noční košilce z tak jemného materiálu, že jej skoro necítil, když přišel až k dceři a začal jí hladit kulatá ňadra. Upírka vzdychla a otevřela oči. Na chvíli je vytřeštila, později si však uvědomila, že musí být zticha. Otec se spletl, v posteli neležela Tereza, ale Žaneta.
"Tak co, usmířily jste se sestrou, Terezko?" zeptal se.
"Zatím ne, pořád si myslí, že je nejlepší na světě." Tahle odpověď upíra na chvíli zarazila.
"Tati, já jsem Žaneta, spletl jsi se. Ale to nevadí…!" vyhrkla, když na ní její otec přestal sahat a odtáhl ruce z jejích ňader. Chytla jej za mohutné dlaně a přitiskla si je k prsům. "Chci ti způsobit stejnou rozkoš, jako moje sestra. Chci, abys mě miloval stejně jako ji."
Upír se usmál a vykasal Žanetinu noční košilku až nad hruď a přetáhl ji přes hlavu. Odhodil průsvitnou látku doprostřed pokoje. Pohladil dceru po hebkých plavých vlasech a pohlédl ji do různobarevných očí.
"Jsi krásná," pronesl.
"Víc než Tereza?" zeptala se.
"Mnohem víc," usmál se a políbil ji.
"Tati, musím ti něco říct," začala Žaneta trochu vystrašeně. "Já…nikdy jsem ještě s nikým nespala."
Upír se na okamžik zamračil. "Vážně? Myslel jsem…"
"Ne, nikdy. Čekala jsem na toho pravého a to můžeš být jedině ty. Ten, který mě připraví o panenství, to můžeš být jen ty." Byla mu naprosto oddaná, chtěla být lepší než její starší sestra. Ale měla trochu obavy.
Ujišťoval ji, že se nemá čeho bát.
"Ani to neucítíš, slibuji. I přesto, že jsi se nikdy nikomu nedala, pannou nejsi." Než se Žaneta stačila podivit nad otcovými slovy, ucítila prvně v životě muže ve svém těle. Prvně v životě. A přesto se jejímu otci nestavila do cesty žádná přirozená překážka, kterou by musel v Žanetině těle překonat.

Objímala ho a hladila po silných zádech, cítila napínané svaly, oba se pohybovali rytmicky, vycházeli si vzájemně vstříc, jakoby se sexuálně znali již několik let. V momentech, kdy nebyla Žanetina mysl úplně naplněna rozkoší, překvapovali jí, jak se cítí sexuálně zkušená. Jako by to dělala po sté a ne poprvé. Přesně v tuhle chvíli, v tu nejméně vhodnou, se v pokoji, v ložnici naplněné vzdychy a steny, objevila Tereza. Nemohla tomu uvěřit.
"To snad ne!" vykřikla. Odstrčila od sebe svého otce a nedbaje svojí nahoty se postavila před něj. "Ty děvko!" zakřičela Tereza. "Svině, běhno jedna zkurvená! Nenávidím tě!" křičela na sestru.
"Tak to sama vidíš, sestřičko. Vyspí se s každou z nás, je mu to jedno," pronesla Žaneta.
"Jak jsi mohl?" křikla na otce. "Vždyť miluješ mě! Mě! Ne tu běhnu, ale mě! Já jsem tvoje pravá dcera, ne ona!"

Upír, ještě napůl sedící v posteli a naprosto šokovaný situací před sebou, sledoval svojí dceru a věděl, že to všechno došlo až příliš daleko.
"Usmiřte se, jedině tak se přestanete nenávidět a tím přestaneš nenávidět sama sebe. Prosím," zažadonil zoufale. Už toho na něj bylo moc. Ale bylo příliš pozdě na to, aby se všechno dalo do pořádku, aby se situace uklidnila.

I přes Žanetin křik Tereza vyběhla z ložnice a vyrazila směrem ke skříni v přízemí, kde měl její otec schovanou brokovnici, kdyby byla třeba. Vzala ji a rychle se vrátila do svého pokoje.
"Nech toho, Terezo! Prosím!" křičela Žaneta, ale její starší sestra se nenechala přemluvit. Byla rozhodnutá.
"Musím! Zahrával si se mnou a s tebou taky! Je to zmetek!" Její otec se s vystrašeným výrazem zvedl z postele a s napřaženýma rukama couval směrem ke zdi. Věděl, že je konec, že jeho prosby jsou zbytečné. Jeho jediná dcera, jeho šílená dcera Tereza, která si před necelými deseti lety vymyslela svojí druhou osobnost, na něj mířila zbraní a její pohled v pokřiveném obličeji byl naprosto nesmlouvavý. "Chcípni!" zakřičela a zmáčkla spoušť.


Seděla uprostřed pokoje. Otcovo bezhlavé tělo leželo napůl opřené o zeď, jak bylo silou broku odmrštěno dál. Po velké části stropu i zdech byla rozstříknutá krev včetně kousků mozkové hmoty. Samotná dcera, stále nahá, se krvi svého vlastního otce také nevyhnula.
"Nemůžu uvěřit, že jsi ho zabila," zafňukala Žaneta.
"Tys ho zabila, svedla jsi ho," pronesla pevně Tereza.
"Jsi potvora, Terezo. Nenávidím tě." Na to její sestra neměla co říct. Obě dvě seděly uprostřed pokoje, zakrvácené a uplakané. Místnost neopustila ani jedna z nich a přesto seděla v jediné ložnici s jednou postelí jen jedna upírova dcera. Jediná upírova dcera.

Čarodějnice 2.

31. ledna 2010 v 13:25 | Liter.cz |  Povídky,Články..
Stráže hodili Jenny do prázdné cely. Jak Jenny zjistila, byla malá, neměla okna jen veliké dveře, které po jejím příchodu zabouchl hlídač a pak je ještě zamknul. Nebylo úniku. Jak se tak rozhlížela kolem sebe, zjistila, že cela nemá postel. Lehla si tedy na studenou zem a snažila se usnout. Ticho její cely narušovalo jen dopadání kapek. Kap, kap, kap ….

Brzy ráno se dveře otevřeli a hlídač jí tam dal misku s vodou a chléb. Po chvilce zjistila, že je plesnivý. Přesto jej snědla a zapila nechutnou vodou. Hlad tím sice zahnala, ale strach stále sžíral její útroby, co bude dál??

Zasedání soudu se blížilo. V komisi usedlo pět významných mužů, hlavním u nich byl komisař, jenž se již zúčastnil čarodějnických procesů. A jak je ujistil, nemá Jenny šanci. ,, Přiveďte obžalovanou." Rozkázal. Dva strážní se otočili a vydali se pro Jenny. Otevřeli dveře její cely, chytli jí a vedli do soudní síně. Dovedli jí před komisy,když procházeli řadou sedadel od někudy se ozvalo ,,Fuj." Jenny se ani neohlédla, jen jí zapíchalo u srdce. Dovedli jí k malému stolku, velice blízko stolu komise a postavili se vedle ní, kdyby ji náhodou napadlo utéct.

,, Jste Jenny?" zeptal se komisař. ,, Ano." Odpověděla Jenny. ,, A jste plně obeznámena s případem, kvůli kterému jste zde?" ,, Ne!" ,, Ne, vážně? Vy nevíte, že jste uřknula kupcova syna Lukase, tak že umírá?"
,, Já mu nic neudělala."
,, S tím, že jste se spojila s ďáblem a tím škodila všem ve vašem sousedství?"
,, Já nic neprovedla. Nikoho jsem neuřknula!"
,,Nelžete!"
,, Já vám nelžu!!"
,, Očitý svědek dosvědčil, že vás viděl mluvit s Lukasem krátce před tím než onemocněl." Sálem to zašumělo. ,, Kdo to je?" křikla. ,, Frankie." Odpověděl komisař váhavě. ,, Ten největší lhář a opilec co zde je. A ví to každý!" komisař se zarazil. ,, Odveďte ji, soud bude pokračovat jindy!" Sál se během chvilky vyprázdnil a Jenny byla zase ve své temné chladné cele.

,, Musíte z ní dostat přiznání." Křičel komisař na celou místnost. ,, Co takhle jí nechat mučit?" navrhnul někdo. " Ano. Začněte hned." Stráže jen kývly a šli pro kata.
Jenny seděla ve své cele, když se zase, otevřeli dveře. Popadli jí stráže a táhli jí do mučírny. Pak jí ukázali různé mučící nástroje. " Přiznej, že si čarodějnice a nebudeme je muset použít." Zašeptal ji kát do ucha. ,,Ne!" odpověděla rozhodně. "Jak chceš." Řekl a dal svým pomocníkům znamení, že začnou.
Jenny trpěla, křičela a ozvěna jejího hlasu se rozléhala celým sklepením. Po určité době a Jenny to připadalo, jako nekonečně dlouho jí sundali a odnesli do cely. Nemohla se pohnout, sotva dokázala přemýšlet. Jediné co cítila, byla bolest. Z rukou i nohou jí tekla krev. Po chvilce usnula vyčerpáním.

Ráno se probudila a každý pokus o pohyb byl doprovázen jejím zasyknutím. Nemohla se pohnout, stěží dokázala dýchat. Měla vyprahlé hrdlo, ale nemohla se napít, voda byla příliš daleko. I přes veškerou bolest, kterou cítila, natáhla ruku a uchopila misku s vodou a pomalu ji k sobě sunula. Ruka se jí lepala tak že půlku obsahu misky vylila. I tak si v ní po chvilce smočila popraskané rty. Pálili ji jakmile se dotkla prokousnutých míst. Jenny sykla bolestí, jen co misku položila a zavřela oči. Snažila s usnout, ale dopadající kapky jí to nedovolily. A pak se otevřeli dveře a dovnitř vešel muž, zavřel za sebou a pohlédl na ni.

" Tak co přiznáš se?" " Ne." Odpověděla vysíleně." Když to uděláš, nebudeš trpět." "Mám se přiznat k něčemu, co není pravda a pak skončit na hranici a trpět stejně? Znovu vám říkám, že ne." Muž se na ni zahleděl smutnýma očima.
Byla tak mladá, tak krásná a nevinná. A on to věděl a přesto jí způsoboval bolest. Otočil se a vyšel na chodbu. "Tak co, přiznala se?" "Ne." "To se komisaři nebude líbit. Asi jsi to odfláknul."
"Tak to teda ne, řekli mi, že má žít. A tak taky žije." "To ano, ale měl si jí zlomit! Večer budete pokračovat." "Jak si přejete." Odpověděl a odešel zpět do mučírny. Druhý muž se také otočil a šel vše říct komisařovi. Uvědomil si, že ta holka jim způsobí ještě hodně problémů. Už jen to, že se nepřiznala po prvním mučení bylo udivující. Má hodně síly a o tu ji teď připraví!

Čarodějnice 1.

31. ledna 2010 v 13:24 | Liter.cz |  Povídky,Články..
Anglie 1634, čarodějnické procesy jsou v plném proudu. A nyní se zde ocitáme my. V jedné středně velké vesnici. Žije zde spousta žen a dívek, některé jsou svobodné jiné ne. Některé jsou krásné, jiné míň, ale každá má své kouzlo. Zdá se, že je zde vše idylické, ale zdání může klamat. Ne všichni lidi přejí jiným a ne všichni jsou čestní…



Jenny, jedna z mála svobodných dívek ve vsi. Měla dlouhé rudé vlasy, zářivé oči, vysokou štíhlou postavu a krásnou tvář. Muži na ni hleděli se zalíbením a ženy se závistí. Nejeden mladík se ucházel o její ruku, ale ona je všechny omítala. Každé ráno chodila na louku pást husy. Toho rána slunce pálilo její bledou kůži víc než obvykle. Schovala se proto do stínu stromu a rozhlížela se po okolí. Nikde, nikdo jako každý den. Bylo ticho, ani vítr nefoukal.

Zavřela teda oči a opřela se o strom, užívala si chládku. "Můžu si přisednout?" ozval se z nenadání tichý mužský hlas. Jenny sebou trhla a ohlédla se po tom muži. Ten se zářivě usmíval, nečekal na odpověď a přisedl si. Byl to Lukas syn kupce. Jenny se kolem sebe nervózně ohlížela, Lukasova přítomnost nevěstila nic dobrého. Jen tak s nebavil s lidmi jako byla ona a navíc co by on dělal někde na louce. Lukas znovu prolomil ticho, kladl jí otázky a ona odpovídala. Den se rychle nachýlil ke konci a oni se rozešli v domnění, že se zase setkají. Cestou domů Jenny chytila bouře, ledové dešťové kapky bičovali její tělo. Když dorazila domů, byla promočená na kost a kvapně proto ulehla.

Ráno se probudila a zjistila, že má horečku. Doma nikdo nebyl, všichni byly v kostele. Jenny tedy znovu ulehla. Dny plynuly a ona se cítila lépe, vstala a vydala se na trh. Lidé po ní házeli zlostné pohledy, nechápala co se děje. Až jí kněz pověděl, že Lukas je na smrt nemocen. Jenny se zděsila, nechtěla o něj teď přijít. Chtěla za ním jít, ale nepustili ji. Smutná se vracela domů, když tu někdo z lidí vykřikl. "Čarodějnice!" Jenny se zděšeně kolem sebe rozhlížela, když se z davu ozvaly další výkřiky. "Uhranula kupcova syna! Viděl jsem ji." "Je spojencem ďábla." "Nebyla v kostele!" "Ano, místo toho doma obcovala s ďáblem." "Ďáblova nocležnice!" "Čarodějnice!!!" křičeli všichni. Jenny se rozbrečela. "To není pravda." Křikla mezi vzlyky a dala se na útěk.

Jakmile doběhla domů, začala brečet ještě víc. "Co se děje?" zeptala se její matka. "O-oni … mě nazvali čarodějnicí." "Klid to bude dobré." Uklidňovala ji, i když si tím nebyla jistá. Den pomalu plynul Jenny se trochu uklidnila, byl už večer, když někdo zabušil na dveře jejich domu. "Kdo je?" zeptala se Jennina matka. "Otevři ženo! Jdeme vykonat spravedlnost." Odpověděl někdo z venku. Jennina matka je teda otevřela a dovnitř vešlo pět straží z rychtářova úřadu. "Kde je Jenny?" zeptal se jejich vůdce. "Tady." Pípla Jenny a vyšla za stínu. "Jenny bylas obviněna z použití čarodějné moci na kupcova syna. Musíme tě odvést do cely, kde budeš čekat na soud."
Voják domluvil a pokynul. Dva strážní se vydali k Jenny. "Nééé, já nejsem čarodějnice! Nic jsem neudělala!!!" křičela Jenny. "O tvé vině, nebo nevině já rozhodovat nemůžu. Odveďte ji!" řekl velitel. Dva muži chopili Jenny, i přesto že sebou škubala ji odvedli z domu. Všemu přihlížela její vyděšená matka. O pár chvil později jí vedli vesnicí směrem k vězení. Lidé vykukovali z oken a souhlasně kývali hlavami. Konečně ji chytili, myslili si, už bude klid.

Povídka o Bardovi

31. ledna 2010 v 13:21 | Liter.cz |  Povídky,Články..
"Spletené kořeny obijímají se mezi humusem v tomto zeleném lese, ve městě zas chladné barvy vlnící se vzduch nese. A já, bard, ač s krví nečistou, dostal jsem úkol od Starého muže; odstranit Prince, kterého nám seslalo samotné Peklo. Že to není čestné? Čert vem kapku česti, až dokonám tento skutek, jenž se stane prohřeškem, vše se vrátí do neutrálu. Znám krutost toho tyrana a Stařec dobře zná hodnotu peněz." Říká si bard šlechetně v pozdním odpoledni při vzpomínce na ráno, kdy po krátké nepozornosti divný Stařec zmizel mezi stromy. Znovu se podiví a vydává se po krátké cestě lesem směrem ke kamennému městu, v němž se lidi strachují drsných podmínek panující ruky tvrdého Prince.
Po několika sešlápnutí seschlé hlíny představující cestičku zelení Barda v rychlém momentu obklíčí spolek lapků v šlechtických, avšak špinavých a potrhaných oblecích. "Ty, kdož svou loutnu na zádech a meč u boku nosíš, pohlédni na Mě a Mé přátele, jistě rád přispěješ zlaťáky ve tvém měšci dříve než naše ruce vemou si je samy." Zvolal se zamračeným úsměvem vůdce, jehož slova spolu s charakterem rychle mizela pod kráčejícím hrdinou. "Jak se mě opovažuješ vůbec oslovit, ty špinavá kryso?! Mé peníze jsem nedostal od Boha za každé slovo, jímž bych měl platit bídákům jako jsi ty! Kliď se mi z cesty, ať mohu pokračovat ve své cestě, aby se mě i vám mohlo žít lépe!" Bard dal lehkým varováním znamení, jež zloději ignorovali a tak neváhal zakročit svým šermířským uměním. Lapkové bez profesionálního výcviku sotva hrdinovy výpady udýchali a po nečekaném útoku ze zálohy Bard upadá na zem a následně do bezvědomí.
Rozmazané obrysy, pulsující bolest hlavy a krátký výpadek paměti oslovili Barda po večerním probuzení kdesi ve stáji... Motající se Bard si po pomalém zvednutí z hroudy slámy bere zpět svou výbavu, dostává se zpět do formy a za chladné noci tiše likviduje hlídku zlodějů. Z dalekého okénka ve věži Princovy komnaty je vidět pouze zářící Měsíc osvětlující malou farmu na kopci, ze kterého prchá člověk šermíř a muzikant, člověk zabiják a možná budoucí spasitel.
Kamennou cestu nedaleko bran města pokřtily první kapky a zanedlouho již Bard přichází k městu za prudkého deště. "Z jakého důvodu vstupuješ do města cizinče?!" Zastaví hrdinu stráže. "Jsem muzikant, má povinnost je bavit Prince..." Odpoví hrdina a brány se otevírají. Hned za branami ho zastaví muž v promočené kápi. "Starče!" "Ne tak nahlas, Barde...vím vše potřebné k zavraždění Prince, teď pojď semnou..." Stařec odvádí hrdinu do úkrytu, v němž mu následně bude podávat informace a rady.
Po několika dnech nadešla Princova poslední noc. Bard je již připraven ve věži a do vína v kuchyni přilévá jed a rychle nachází bezpečí v chapadlech stínů. Sluha odnáší víno do komnaty, avšak zanedlouho Princ vychází ven zcela živ. Bard prozkoumá místnost a...na zemi leží bezvládné tělo Princovy ženy. Následně se Princ vrací a vidí v pokoji vraha, Bard však neváhá a Princovi náhle projíždí hrdlem dýka barvící podlahu do ruda a Bard opouští věž oknem pomalým šplháním dolů a poté zpět do úkrytu. Očekává chválu a poctu, jenže se náhle probouzí v hospodě u piva.
"Hrdina se probudil! Hahahahaha!" Zasměje se muž sedící na proti u stolu. "Tak co ti prozradily sny? Hehehehehe..." Bard muže ignoruje, zaplatí a míří k blízkému jezeru, aby smyl krev, o níž se mu zdálo. Tiché dopady kapek na trávu naruší pomalé kroky a hlas ne nepodobný Starci: "Princ ničí naše město, je tu hrdina a já pár zlaťáků mám..."

Probuzení

31. ledna 2010 v 13:16 | Liter.cz |  Povídky,Články..
Pomalu mě začal probouzet chlad. Asi jsem ze sebe musel zkopat peřinu. Napůl bdělý a napůl spící jsem ji hledal, abych se do ní mohl znovu zavrtat. Nějak jsem ji nemohl najít. Polštář byl také pryč. To jsem sebou musel zase házet. Abych se nemusel úplně probrat a jít pro něj až na druhý konec pokoje. To by mě fakt naštvalo. Moje vědomí postupně přecházelo z nekonečné hlubiny spánku do světla bdělosti. Uvědomil jsem si, že ležím na tvrdém. Musel jsem spadnout z postele. Ach jo. Otevřel jsem oči. Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou a protřel si je. Ležel jsem v nějaké prázdné místnosti a nevěděl, co tu dělám. Byla noc. Naštěstí sem okny prosvítalo trochu chladného stříbrného světla. Neměl jsem ponětí, jak jsem se sem dostal. Vlastně jsem si ani nepamatoval, že bych ulehl do postele. Šel jsem od strýce. To mohly být tak čtyři. Po cestě jsem potkal Sáru. Chvíli jsme si povídali a pak jsme pokračovali každý svou cestou. A dál... dál... dál nevím. Prostě nevím! Už jsem byl vzhůru víc než dost. Vyskočil jsem na nohy nebo se o to spíš pokusil. Pravou nohou mi projela prudká bolest. Skřípaje zuby jsem se znovu svalil na zem. Zhluboka pravidelně jsem dýchal. Bolest pomalu odeznívala. Přemohl jsem se a sundal si kalhoty, abych viděl, co je s nohou. Byla nateklá. Přes celé stehno se táhlo velké jelito. Kolena a kotníku jsem se mohl v klidu dotknout. Nic dalšího mě nebolelo. Tak aspoň něco dobrého. Teď zkusit, jestli je zlomená. Opatrně jsem se znovu zvedal. V jednu chvíli to tak zabolelo, že mi kolem očí běhaly hvězdičky jako v komixu, ale zvedl jsem se. Většinu své váhy jsem přenášel na levou nohu. Oči jsem měl zavřené a funěl jsem, jako bych uběhl nejmíň deset kilometrů, také jsem se tak potil. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Nacházel jsem se v úplně prázdné místnosti s oloupanými zdmi. I v tom šeru šlo poznat, že tu dřív stály dvě skříně a na protější zdi visely tři obrazy. Kde to sakra jsem?! Pomalinku jsem se začal šourat k oknu. S každým pohybem se mi do pravé nohy zakouslo nejmíň tisíc pořádně naštvaných mravenců. Opřel jsem se o okno s hlavou skloněnou a utřel si pot z čela. Pak jsem se podíval ven. Nacházel jsem se asi ve čtvrtém nebo pátém patře. Nejspíš to musela být velká budova. Kolem dokola ji obepínal velký drátěný, tak asi tří nebo čtyřmetrový plot s ostnatým drátem na vrcholu. Nebyl zahnutý dovnitř, ale ven. Takže měl zabránit lidem sem vniknout, ne utéct. Né, že by na tom teď s mou nohou záleželo. S čistým svědomím bych si teď mohl senout v tramvaji na místo pro invalidy a důchodce, když by mě babička nad hrobem nepředhonila a místo si nezabrala. Na lezení přes plot prostě nebylo pomyšlení. Když jsem se rozhlédl dál, viděl jsem jen les až k obzoru. Nad vším se vznášel velký kulatý měsíc. Stále lepší. To by mohla být stará válečná továrna z doby totality. Ty se stavěly uprostřed lesů, kvůli utajení před nepřítelem ze západu. Už schází jen pronásledovatelé se psy nebo tak něco. Pomyslil jsem si. Začal jsem dlaní utírat ze skla mírnou vrstvu prachu, místo toho jsem ho začernil. Prohlédl jsem si dlaně. Krev. Teď mi teprve došlo, že jsem celý od krve. Začal jsem propadat panice. Krk se mi sevřel a nemohl jsem se nadechnout. Trochu to polevilo. Pomalu namáhavě jsem se otočil. U dveří někdo ležel. Od něj až k místu, kde jsem se probral, se táhla dlouhá čára krve. Při pohledu na člověka, kterého jsem nejspíš zabil, jsem se začal smát. To jen znamenalo, že jsem v šoku. Při mimořádně stresových situacích člověk většinou reaguje smíchem, který nedává smysl. Nyní jsem začal chladně hodnotit situaci. Musel jsem s ním zápasit, ale jak to že si nic nepamatuji? Prohmatal jsem si hlavu, žádná boule. Divné. Začal jsem se belhat k tomu tělu. Kleknout si k němu bylo těžší, než se zvednout. Otočil jsem ho na záda. Celý krk měl od krve. Dva metry zpátky leželo na zemi něco dlouhého úzkého. Doplazil jsem se tam během minuty. Byl to dlouhý deseticentimetrový hřebík. Nejspíš jsem mu ho vrazil do krku a probodl zrovna tepnu. Když si ho vytál, vykrvácel. Doplazil jsem se znovu k němu a prohledal ho. Měl u sebe vystřelovací nůž. V peněžence měl Brufen, pokud jsem to v tom světle přečetl správně. Hned jsem dva polknul. Vzal jsem si nůž a vykoukl do chodby. Byla tam naprostá tma. Nic jsem neviděl ani neslyšel. Vytáhl jsem mobil a vypnul u něj zvuk. Signál tu samozřejmě nebyl. Aspoň jsem si s ním posvítil. Táhla se tam dlouhá černá chodba, na jejíž konec tahle bludička nedosvítila. Vydal jsem se doleva. Noha se pomalu rozhýbávala. Už jsem se nebelhal metr za minutu ale aspoň tři metry za minutu. Skoro mě až děsilo, jak chladně systematicky uvažuji. Zazdálo se mi, že něco slyším. Napnul jsem uši. Z druhého konce chodby se ozývaly tiché kroky. Dotyčný uměl chodit ještě tišeji než já. Po zádech mi začal téct ledový pot. Panicky jsem se kolem sebe rozhlížel. Našel jsem výklenek ve zdi. Zalezl do něj a mobil schoval do kapsy. Potichu se otevřely dveře a chodbu prosvítilo světlo malé baterky, které mi v tu chvíli připadalo jasné jak reflektor. Tiskl jsem se ke zdi, v ruce křečovitě svíral nůž a po zádech mi tekl ledový pot. Světlo se rychle přibližovalo. Dotyčný došel do místnosti, kde jsem se probral. Uslyšel jsem tichounké zašeptání:
"Sakra."
Neznámý pokračoval ke mně. Že bych na něj skočil a donutil ho říct, co se tu děje? S touhle nohou asi ne. Tak co nůž? To nedokážu. Navíc nevím, o koho jde. Tak co udělám? Než jsem se rozhodl, neznámý prošel metr kolem mě a zmizel na druhém konci chodby. Nebyl to on, ale ona. Dveře na druhém konci za sebou zamkla. Když kroky utichly. Rozběhl jsem na druhý konec chodby noha nenoha. Cítil jsem se tu jako husa na pekáči. Před očima jsem viděl, jak dveře rozvalí vzteklý hromotluk, natáhne mi a kamsi mě odtáhne, nebo je otevře slizák s vlasy načesanými dozadu, namíří na mě velkou pistoli a řekne:
"Ani se nehni."
Asi se moc dívám na akční filmy. S hrůzou jsem doběhl k druhým dveřím a kašlal na nohu, která teď byla v jednom ohni. Přede mnou se rozprostřelo schodiště. Kam jít? Dolů, protože východ najdu dole. Pryč odsud, ať se tu děje cokoli! Po schodech se mi šlo fakt špatně. Už by ten brufen mohl začít účinikovat, jestli to byl brufen. Byl, já mám oči dobré. První dveře nešly otevřít, druhé, třetí, páté, také ne. Chladné uvažování vystřídal další krátký záchvat paniky. Šesté byly otevřené. Znovu jsem se uklidnil. Takže jsem už jedno dvě patra pod zemí. Také to tu vypadalo jako ve sklepě. Kapala tu voda a všude pavučiny. Další úzká dlouhá chodba. Tentokrát mnohem delší. V dálce jsem uslyšel další kroky. Dotyčný nenašlapoval po špičkách, ale dupal a funěl jako stádo buvolů. Nešlo rozeznat, odkud se ten zvuk nese, takže byl asi ještě daleko. Zrychlil jsem, jak to šlo, abych nevydal moc hluku. Noha už moc nebolela, brufen už zaúčinkoval, výborně. Vešel jsem do toho největšího sklepa, jaký jsem kdy viděl. Přede mnou proběhl obří potkan. Zastavil se, stoupl si na zadní, vycenil zuby a začal na mě syčet. Zasyčel jsem na něj taky a on utekl. Myši a potkáni mi nevadí, ale představa, že se vrátí s dvaceti kamarády a všichni na mě naskáčou, mi fakt nedělá dobře. Kroky se přibližovaly. Začínal jsem mít znovu nahnáno. Nebylo tu, kde se schovat. Všiml jsem si převráceného stolu s ulomenou jednou nohou. Zpuchřelé dřevo bylo slizké a pokroucené. Schoulil jsem se za ním a.... ...a prostě jsem se třásl strachem. Ozvalo se zavrzání a z dálky se přibližovalo světlo pořádné svítilny. Tohle nemohla být žena. Leda Kalamity Jane v tuningu. Rázné dupání se přibližovalo směrem ke mně. Opatrně jsem vykoukl. Byl to mamlas s pupkem a s rukou jako moje noha. Otočil se ke mně a já se hned schoval celý za stůl. Světlo začalo dopadat právě sem. Hledají mě, to je jisté. Teď mě tu najde a jsem v hajzlu. Pomalu vykročil směrem ke mně. Někde vzadu zašustil potkan. Hromotluk se otočil rozběhl se tam.
"To je jen potkan." zahučel tím nejhlubším hlasem, jaký jsem kdy slyšel.
Samozřejmě se už zapomněl vrátit a zkontrolovat převrácený stůl, za který jsem se krčil podělaný strachem. Odešel dveřmi, kterými jsem přišel. Díky potkane. Máš to u mě. Pokračoval jsem dál. Prošel jsem schody dolů a nahoru a zase dolů. Po cestě mě napadlo, že poslední jsem viděl Sáru. Třeba patří do sekty nějakých magorů a unesla mě. Tomu jsem ale odmítal věřit. Uslyšel jsem další kroky. Byl jsem stále víc podělaný a nerozhodnost, co s nožem, se někam vytratila. Schoval jsem se k hraně dveří. Muž vyšel a rozhlížel se. Skočil jsem mu za záda a podřízl ho. Bylo to nechutné. Couval jsem od něj dál. Baterka mu vypadla z ruky. Chytl si krk a překvapeně se na mě podíval. Pak se zhroutil k zemi. Prohledal jsem ho. Měl u sebe pistoli. Nikdy jsem nestřílel, akorát jsem věděl, kde je pojistka. Odjistil jsem ji a pokračoval dál. Trochu mi vrtalo hlavou, že tohle určitě neuznají jako sebeobranu. Možná jsem měl radši počkat, až mi on udělá díru do hlavy a pak se bránit. To budu řešit potom. Pokračoval jsem dál s pistolí v obou rukách a baterkou v zubech. Nevšímal jsem si, že mi po bradě tečou sliny, jak mám pusu pořád otevřenou. Někde daleko jsem uslyšel 'akruamarakuaramnau....' nekonečný proud slabik bez jediného přerušení. No na zlámání jazyku. Takže sekta mogorů. Poznal jsem jeden ženský hlas a dva tři mužské. Po špičkách jsem se přibližoval. Mumlání bylo stále zřetelnější. Z jednoho vchodu vycházelo mihotavé světlo svíček. Nakoukl jsem dovnitř. Bylo tam pět lidí. Dvě ženy a tři muži. To jejich mumlání 'akruamarakuaramnau....' se mi nepříjemně zavrtávalo do mozku. Začal jsem být takový vláčný. Zatřásl jsem hlavou a vzpamatoval se. Žena pořád hlídala vchod. S ní mumlali ještě dva muži. Žena a muž stáli nad jakousi dírou v zemi. Za nimi se čněla dvoumetrová hromada kostí, na jejímž vrcholu seděla malá soška, ze které vycházely dva plamínky. Asi ze zdvižených rukou. To nejde z takové dálky rozeznat. Kolem je kruh ze svíček. Žena na chvíli polevila v hlídání dveří. Unaveně si mne prorudlé, unavené oči. Vyrážím potichu jako myš. Krčím se za hromadou jakéhosi bordelu.
"Karle!" volá žena.
Sakra, ta má sluch, myslím si.
"Nech toho." napomene ji muž "Byla to jen myš. Nesmíme přestat. Víš to moc dobře."
Žena pokračuje v mumlání s ostatními. Já tu dál ležím za hromadou čehosi smradlavého, dívám se na to a nevím, co mám dělat. Ani nevím jak, pohlcuje mě to nekonečné mumlání. Před očima se mi hrozně rychle míhají šílené obrazy, rudý oheň, zohavená těla, ošklivé zdeformované obličeje. Třesu hlavou a probírám se. Zjišťuji, že nad tou dírou stojí Sára. Ona i ten vedle ní jsou potichu. Oba vypadají jako totálně sjetí. Že by ti dva do té sekty nepatřili? Snažím se srovnat si to v hlavě. V tu chvíli přichází druhá žena a ten hromotluk.
"Petr a Jiří jsou mrtví. Ten parchant se vypařil. Někde tu ale bude. Všechno jsme zamkli."
"Je pozdě. Musíme obětovat někoho z nás." říká žena, která hlídala. "Navrhuji Thomase."
Muž vedle ní křičí:
"Ty mrcho! Já ti...."
Nedořekne. Všichni mezi tím přestávají mumlat a upřeně se mu dívají do očí. Třese se, bledne, pak se jeho pohled stává prázdným. Vypadá jako úplně sjetý a stoupá si k těm dvěma na kraj díry. Zbylí čtyři je obestupují a začínají znovu mumlat. Teď! Myslím si. Teď tam skočím, postřílím ty parchanty a zachráním Sáru i s tím druhým. Místo toho tu dál ležím, skrčený a vyděšený a jen se na to dívám. Co je se mnou? To jsem takový zbabělec? Ne, je v tom něco víc. To mumlání se mi zarývá stále hlouběji do mozku. Zase vidím ty obrazy. Třesu hlavou a probírám se. Teď vyskočím! Ne. Místo toho se znovu se propadám do těch vizí. Znovu se probírám, znovu se ztrácím a znovu se probírám. Je stále těžší nenechat se tím pohltit. Z díry něco vylézá. Má to tvar člověka, jen je to o kus větší než ten hromotluk, je to jako zhmotněná tma, jako stín, který utekl ze zdi a kape z toho cosi černého. Světlo se barví do ruda. Chytá to prvního muže a ukusuje mu to hlavu, pak druhého, pak Sáře. Mumlání ustává a já se vracím k sobě. Jak se to vezme. Jsem mimo hrůzou a vztekem. Díval jsem se, jak to Sáře ukouslo hlavu… I když jsem k ní nikdy nic necítil, krev v žilách se mi mění na tekutý oheň. Logické uvažování je už zcela pryč. Vyskakuji z úkrytu, řvu a pálím do všeho, co se hýbe. Všichni se šokovaně otáčí ke mně a vzápětí padají k zemi. Podzemní prostorou se rozléhá hřmění, které rve uši. Jedna z žen leží na zádech a snaží se nadechnout. Z pusy jí vychází krvavé bubliny a pak umírá taky. To celé netrvá snad déle než deset vteřin. Mě to však připadá jako minuta. Vše jsem vnímal zpomaleně jako tedy při nehodě, když se se mnou auto zmítalo a všude kolem byly stromy. Teď teprve ta černá věc pouští tělo Sáry a otáčí se ke mně. Mačnám spoušť, ale pistole jen cvaká.
"Nééééééééééé!"
Zbraň mi padá z ruky. Couvám, ale zakopávám o cosi a v následující vteřině ležím na zádech jak dlouhý, tak široký. Plazím se pozadu co nejdál od té věci. Ona ke mně pomalu jde. Smrdí jako zdechlina prožraná červy, jen mnohem silněji. Úplně mě to dáví. Říká:
"Stůj."
A já proti své vůli zastavuji.
Říká:
"Klekni si."
A já si klekám. Není to hlas, jako má člověk. Trochu mi připomíná skučení větru a zní mi uvnitř hlavy. Pokládá mi svou ruku-pařát na hlavu. Cítím, jak mi vlasy lepí sliz. Pak cítím ještě něco. Celým tělem se mi rozlévá oheň, ale není to nepříjemné, dokonce naopak. Spouští ruku z mé hlavy a říká, ať mu podám ruku. Podávám mu ruku. Ostrým drápem mi do dlaně vyrývá jakýsi obrazec. Pak si rozřízne dlaň a jeho černá krev kape na mou dlaň. Jeho černá krev se vsakuje do mé rány a rána se hojí. Zůstává jen černý obrazec. Říká:
"Dosáhneš všeho, co si budeš přát. Tak to bude navždy, dokud mě nezklameš."
Otáčí se a zalézá zpátky do díry.
Beru si baterku a odcházím. Jdu v klidu. Ať se stalo cokoli, je to pryč. Zajímavé, že mě noha nebolí ani trochu. Prohmatávám si ji a podlitina je pryč. To je jedno. Hned ráno si sednu do hospody a budu pít, dokud nepadnu, další den zase a pak zase. Až si nebudu několik dní nic pamatovat, řeknu si, že se mi to všechno jen zdálo a tohle se stane jen ošklivým snem, který se nikdy nestal, protože já si to nechci pamatovat ani za nic. Ve sklepě potkávám kamaráda potkana. Má sebou tentokrát ostatní kamarády. Dost, aby mě sežrali zaživa. Jeden vyskakuje. Chytám ho kousíček před svým obličejem. Nevěděl jsem, že umí tak skákat. V lebce mu zakřupe. Házím ho na jeho kamarády a ti se rozutečou. Opravdu inteligentní zvířata. Proplétám se chodbami a vracím se k místu, kde jsem byl na začátku. Dveře na konci chodby jsou zamčené. Sakra, nevzal jsem si od nikoho z nich klíče. Už mi to přestává myslet. Teprve teď mi dochází, jak jsem prochladlý a unavený. Naštvaně udeřím pěstí do dveří. Ruka mi projede dveřmi skrz. Nechápavě se dívám na díru po ní. Tohle umí akorát mistři kunk-fu ve filmech, blbost. Ty dveře jsou určitě papírové. Prohlížím si je, kdepak, poctivé dřevo. Prohýbu si ruku. Vůbec mě nebolí. Kůže není sedřená. Otočím pěst a prohlížím si černý obrazec na dlani. Obávám se, že zapomenout nepomůže. Už je pozdě. Teprve teď mi to všechno pomalu začíná docházet.

Upír z černého lesa

31. ledna 2010 v 13:14 | Liter.cz |  Povídky,Články..
Jednoho krásného slunečného dne, vyrazil mladý Hugo do Černého lesa. Byl jedním z mála chlapců, kteří se do něho odvážili vstoupit hlouběji. Rád pozoroval lesní zvěř. Ptáky, veverky, srnky a někdy zahlédl i divokého kance. Často taky vysedával u potůčku a vypouštěl po jejím proudu loďky. Ty si vyráběl sám z kusu dřeva a listu, který sloužil jako plachta. Ve vesnici ho měli za podivína. Neměl moc kamarádů a tak se naučil samostatnosti. Trávil v lese spoustu času a cítil se v něm dobře. Toho dne měl ovšem poznat i odvrácenou tvář Černého lesa. Příjemně unavený si sedl, opřel se o starou jabloň a za pár vteřin usnul. Spal tvrdě a dlouho. Když se vzbudil, nemohl uvěřit vlastním očím. Byla už tma. Místo toho, aby zachoval chladnou hlavu a šel tou cestou, kterou přišel, Hugo zpanikařil a vydal se úplně jinou stranou. Zmocnil se ho strach. Začal bloudit, až se zcela ztratil. V té tmě to nikde nepoznával, nevěděl kudy má jít. Navíc měl stále silnější pocit, že ho někdo sleduje a že je mu stále blíž a blíž. Co když je to vlk? Jak se může ubránit takovému vlkovi? Pořád přidával do kroku, až nakonec, hnán strachem, začal utíkat. Neběžel ovšem dlouho. Zakopl o kořeny stromu a s jekotem, se zřítil ze srázu. Sráz to byl veliký a záludný. Hugo si tím pádem hodně ublížil a když se ocitl až dole, ztratil na chvilku vědomí. Nastalo hrobové ticho.
Když se po nějaké době, nebohý Hugo probral z bezvědomí, ležel celý potlučený na břiše a hlava mu třeštila. Otevřel oči a v ten moment by se v něm krve nedořezal. Přímo před ním stál mohutný vlk. Byl celý černý a díval se přímo na něho. Vycenil zuby a už se chystal na Huga skočit, když v tom se ozval něčí hlas.
"Necháš toho, čokle mizernej!" Poté Hugo znovu upadl do bezvědomí.
Probudil se až za nějakou dobu. Ležel svázaný na zádech a před ním, u rozdělaného ohně, seděl cizí muž, v ošuntělém oblečení. Vypadal hrozně zanedbaně a jakoby si potichu pro sebe něco šuškal a chichotal se tomu. Na Huga působil jako nějaký blázen. Opodál seděl velký černý pes, kterého předtím mylně pokládal za vlka. Seděl tam a každou chvíli se drbal za uchem.
"Co myslíš…Budu se vévodkyni líbit?"zeptal se Huga neznámý muž.
"Prosím?"
"Povídám, jestli se budu vévodkyni líbit? Jsi snad hluchý, ty spratku? Mám víc křičet, aby jsi mě slyšel? To teda ne! Já nemusím nic, slyšíš?"
"Já vám nerozumím."
"Nevadí, na tvém názoru beztak nezáleží!"
Nešťastný Hugo nechápal, co po něm ten muž chce. Čas utíkal a cizinec pořád povídal něco o nějaké vévodkyni a o svatbě, která je spolu čeká. Nic z toho co povídal nedávalo smysl a Hugo byl stále zoufalejší a zmocňoval se ho stále větší strach. V tom k němu muž přistoupil a v ruce svíral nůž.
"Moje drahá chtěla, abych jí dal své srdce, ale to já bych nedokázal! Proto jí dám to tvé a budu ho vydávat za své! A pak budeme pořád spolu! Já a moje milovaná!"
Hugo začal křičet o pomoc a kopat kolem sebe. Muž mu zacpal ústa kusem látky a chystal se na ten hrůzný čin. Přitom se tupě usmíval a ukazoval svůj příšerný chrup. Byl už připraven bodnout, když v tom se zjevil, jakoby odnikud, veliký netopýr. Byl černý jako noc a veliký byl jako ovčácký pes. Srazil muže k zemi a přímo před jeho zrakem, se změnil v upíra. Ve vysokou bytost, připomínající člověka, s vybledlou tváří a rudě zabarvenýma očima. Na sobě měl černý plášť a celý působil nadpřirozeně. Vrhl se na vyděšeného muže, prokousl mu hrdlo a přímo na místě mu začal pít krev. Cizincův pes, když to viděl, vzal nohy na ramena a pelášil pryč, až se za ním prášilo. - Hugovi se mezitím podařilo, za přispění všech sil, odvázat a být zase volný. Upír si ho všiml a zamířil k němu. Hugo se svalil na zem a s pláčem naříkal. Byl vyděšený k smrti, srdce mu bilo stále rychleji a jen čekal kdy z něho ta stvůra vysaje život. Toho se ovšem nedočkal.
"Ty se mě nemusíš bát. Tvoji krev já nechci. Piji jen krev špatných lidí, takových jako byl on."upírovi oči ztratily rudou barvu a nahradila ji tmavě šedá.
Hugo na něho koukal, neschopen slova. Uviděl v něm cosi lidského a přestal se trochu bát
"Vydej se tímhle směrem. Běž pořád rovně, až dojdeš k řece. Dej se po jejím proudu a tak se dostaneš do své vsi."po těchto slovech zmizel stejně tak rychle, jako se objevil.
Hugo tam ještě chvilku seděl a nebyl schopen pohybu. Poté, hned jak mohl, se sebral a vydal se tím směrem, který mu upír ukázal. Cestou zpět do vsi o tom všem přemýšlel a nemohl tomu stále uvěřit. Slyšel o upírech hrozné historky. Měl je za kruté a bezohledné bytosti, sající lidem krev. Teď jednomu stál tváří v tvář a on ho nechal žít. Ba dokonce mu zachránil život, před nebezpečným šílencem. Byl z toho všeho zmatený. Především měl ale radost, že byl naživu. - Nechtěl si nic, z toho co zažil nechat pro sebe a doma ve vsi se, se svým zážitkem svěřil. Nikdo mu ale nevěřil a nebral ho vůbec vážně. Nechápal to. Nevěděl proč mu nikdo nevěří. Dokonce ani otec, který ho podezříval, že tu noc strávil u nějaké dívky
Týden poté, co se Hugo ztratil v Černém lese, došlo ve vsi k mimořádné události. Ta zpráva se mezi lidmi šířila jako vlna. Prý nedaleko vsi zabili skutečného upíra. Ti co měli dostatek odvahy, se tam rychle rozeběhli, celí lační po tom spatřit ho. Mezi nimi byl i Hugo, který měl zlé tušení. Když se prodral houfem lidí, který se vytvořil kolem těla mrtvého upíra, ustrnul zděšením. Jeho tušení bylo správné, byl to ten upír, který mu před týdnem v Černém lese zachránil život. Ležel tam na štosu slámy, s hlavou uťatou a Hugo poprvé od smrti matky, uronil pro někoho slzu. Stál tam a oplakával ho. Bylo mu ho hrozně líto, vždyť on jediný se s ním opravdu tváři v tvář setkal. Kdekoho mohl, přesvědčoval, že nebyl tak zlý, jak se oni domnívali. Bylo to ale marné, nikdo mu nevěnoval pozornost a Hugo byl z toho nešťastný. Měl na všechny kolem vztek. Od té doby na lidi ze vsi zanevřel a přísahal si, že až bude dospělý, odejde od nich a ve vsi se už neukáže.